Hovawart Oskar z Buštěhradu

Hovawart Oskar z Buštěhradu

Tyto stránky vznikly v roce 1999 a mohli jste na nich sledovat život našeho hovawarta Oskara od jeho narození 25. 3. 1999 v Kašnici na Moravě až jeho po poslední den, 16. 4. 2006, kdy zemřel na své zahradě v Buštěhradě v náruči svých lidí.

Přejít na původní úvodní stránku »

Poslední rozloučení s věrným přítelem

Milý Oskárku,

v neděli 16. dubna 2006 krátce po druhé hodině odpoledne jsi v pouhých sedmi letech odešel do psího nebe. Jak den předtím odhalilo podrobné vyšetření, Tvoje nechutenství z posledního týdne mělo tak závažné příčiny, které se bohužel pozvolna vyvíjely už delší dobu, že jsme pro Tebe nemohli udělat už nic jiného, než Ti umožnit důstojný a bezbolestný odchod, doma, mezi svou smečkou.

Bylo to nečekané a kruté a těžce se s tím vyrovnáváme. Byl jsi člen naší rodiny, který nás věrně doprovázel na všech našich cestách, se kterým jsme toho tolik prožili. Patřil jsi k nám a my zase k Tobě. Milovali jsme Tě pro Tvou přátelskou povahu, oceňovali Tvou výdrž na našich leckdy náročnějších výletech do přírody i noblesu, se kterou ses dovedl večer natáhnout na podlahu v hospůdce a působit na okolí důstojným klidem velké plavé šelmy.

Když si představím že už nikdy nepohladím tu krásnou velkou psí hlavu s hebkou srstí, která se uměla tak hezky "smát", že už se na mne nikdy neupřou Tvoje hnědé oči, že už na mně nikdy nebudeš shlížet ze zdi u branky, až se budeme s Matýskem vracet ze školky, že už mě nikdy nebude na chalupě budit Tvůj čumák, který budeš strkat do mého spacáku, že už Tě neuvidím z okna kuchyně jak si obcházíš a značkuješ svůj revír, už nikdy společně na hory, na procházku, už nikdy Tě neuslyším zaštěkat, zazvonit známku na obojku, až mě poběžíš přivítat, už nikdy se mi nebudeš otírat o nohy jako veliký kocour, už nikdy neoblížeš svým malým páníčkům ručičky, už nikdy … nedá se tomu ani uvěřit. Vzpomínky jsou rozesety všude, kam se podíváme, doma, na chalupě, snad po všech českých a moravských horách, které jsme společně prošli.

Je toho tolik, co mi bude chybět, rozuměli jsme si už beze slov, věděli jsme přesně, co jeden od druhého čekat. Bylo to krásné, ale příliš krátké, sedm let je málo. Tolik to bolí, vidět odcházet nejlepšího kamaráda ne sešlého stářím, ale ve věku, kdy by normálně mohl být jen těsně za vrcholem sil. Tak ráda jsem Ti vařila – stačilo říci "dlábo" a už jsi přesně věděl, co se chystá – a poslední dva dny už ses nechtěl ani napít a poslední porce rizota zůstala v misce netknutá.

Navždycky si budu pamatovat Tvůj smutný pohled z posledních dvou dní, už jsi věděl, že to nevybojuješ. Přesto jsi nekňoural a až do konce ses choval důstojně a noblesně. Kňourání jsi zkrátka neměl v povaze. Možná ke své škodě, protože kdyby se na to, co se uvnitř Tebe děje, přišlo dřív, třeba by se ještě bývalo dalo něco dělat. Ale o tom už teď nemá smysl stále dokola přemýšlet – stejně to děláme, ale nic tím nevrátíme.

Náš Oskare, Oskárku, Oki, Okinko, Okýsku,
čumáčku, lišáčku, plyšáčku

DĚKUJEME!

Nikdy na Tebe nezapomeneme.

Menu

• Jak hlídám
• Z mého života
• Fotoalbum
• Napište mi
• Návštěvní kniha
• Hovawartí odkazy
• Úvodní stránka