Jak hlídám
Panička se návštěvám vždycky chlubí, že hlídání mám v krvi a vypráví oblíbenou historku o tom, že kdyby s páníčkem věnovali větší pozornost tomu, jak jsem je jednou v noci (to mi byly teprve čtyři měsíce) zburcoval ze spánku, nemuseli jim zloději venku za zdí vykrást auto. Páníček se podíval jen ven na zahradu, nikoho tam neviděl, tak si řekl, že jsem asi cítil nějakou kočku a šel zase do postele. Jeho smůla.
O měsíc později jsem v noci přes plot tak vyděsil pana zloděje, který kradl u sousedů, že šel svůj lup vrátit. Pravda, byl tam taky páníček a svítil na něj halogenkou, ale hlavní zásluhu mám samozřejmě já.
Bydlíme hned vedle školy a zvlášť kolem poledne je tady dost rušno. Nejdřív pozoruju důchodce, jak si chodí do školy pro obědy, pak se přes plot kamarádím s dětmi, kterým se moc líbím. Děti mám moc rád, zvláště ty, které přede mnou utíkají a piští jako Verunka Vacíková zvaná Píšťalka. Na lidi, které jsem tady zvyklý vídat pravidelně, ani moc neštěkám.
Návštěvy mám rád a uvítám každého, koho páníčkové pustí k nám domů. Kdo by sem ale chtěl proniknout bez pozvání, ten ať se třese. Rychle běhám, mám slušné tesáky a je mě pěkný kousek! Když se naštvu, nejsou se mnou žádné žerty. V noci spím ve své boudě, ale nic mi neunikne a jakmile se někde v okolí něco šustne, vyrazím vyhodnotit situaci a dát všem případným vetřelcům najevo, že jsem stále v pohotovosti.
Hlídám v noci, hlídám ve dne, hlídám celé odpoledne :-).